Zákulisí případu Gregoriana Bivolaru (2023)

Nepravdivá tvrzení o historii MISA

Po zatčení rumunského učitele jógy Gregoriana Bivolaru ve Francii začala média přebírat a šířit stejné falešné zprávy o jeho minulosti a o historii jeho školy jógy MISA, jako již dříve.

Gregorian Bivolaru, zakladatel rumunského esoterického hnutí MISA (Hnutí pro duchovní integraci do Absolutna), byl 28. listopadu 2023 zatčen ve Francii společně s několika svými následovníky (z nichž většina byla později propuštěna). Policie během zásahu prohledala spřízněné ášramy ve Francii i soukromé domovy stoupenců, aby později vydala prohlášení, že při razii osvobodila několik žen, které byly na místě drženy jako zajatkyně a byly Bivolarem sexuálně zneužívány.  

Jako autor jediné akademické knihy o MISA, která byla v akademických kruzích příznivě přijata za přístup k tématu „ze striktně sociologického hlediska“, a také jako autor jediného záznamu o MISA v hlavní akademické encyklopedii náboženských hnutí, jsem se pochopitelně o senzační události ve Francii začal zajímat.

O obviněních proti Bivolarovi ve francouzské kauze není k dispozici mnoho informací. Tuto kauzu však zkoumají i další akademici a za zpravodajský server „Bitter Winter“ doufám, že budeme mít v pravý čas příležitost informovat o výsledcích jejich výzkumu. Obecně zde pouze zopakuji svůj obecný postoj k vůdcům nových (a starých) náboženství, kteří byli obviněni ze sexuálního zneužívání, a k jejich obětem. Pokud jsou vinni, měli by být náboženští vůdci potrestáni v souladu se zákonem a nemohou se dovolávat náboženské svobody jako omluvy pro své zločiny. To platí pro Bivolara stejně jako pro katolické kněží obviněné z pedofilie. Skutečné oběti si zaslouží naši solidaritu.

Nicméně vedle nemalého počtu až příliš skutečných obětí sexuálního zneužívání náboženskými vůdci existují i takové, které popírají, že kdy takovými oběťmi byly (zatímco žalobci na to mají jiný názor). Dále existují případy obětí, které to, co původně samy považovaly za konsenzuální vztahy, prohlásí za zneužívání až po několika letech po svém začlenění do antikultovní subkultury, která jim ozřejmí, že jim byl „vymyt mozek“. Jelikož (stejně jako převážná většina akademiků studujících nová náboženská hnutí) věřím, že „vymývání mozku“ je pseudovědecká teorie používaná spíše k diskriminaci skupin s nálepkou „kultu“, nepovažuji ty ze druhé a třetí kategorie za „oběti“ nových náboženství, ačkoli mohou být „oběťmi“ žalobců a přívrženců antikultovních hnutí. 

K obviněním vzneseným proti Bivolarovi ve Francii se zde nebudu vyjadřovat, protože je podrobně neznám a média nejsou v podobných případech tím nejspolehlivějším zdrojem, prozkoumám ale dva aspekty této kauzy, které pokládám jak za zajímavé, tak současně za znepokojující.

První aspekt se týká toho, jak od sebe média po celém světě vzájemně opisovala a šířila tvrzení z minulosti Bivolara a MISA, které nelze považovat za nic jiného než za dezinformace a falešné zprávy. Druhým aspektem je to, jakou roli v této kauze sehrála málo známá antikultovní skupina pojmenovaná GéPS.

V desítkách, pak ve stovkách a nakonec snad i v tisícovkách zpráv v médiích po celém světě jsme se dočetli, že

• Gregorian Bivolaru byl v Rumunsku zatčen a prohlášen za mentálně nesvéprávného (choromyslného),
• že byl odsouzen za „pedofilii“ a
• že byl usvědčen z obchodování s lidmi a ze zneužívání desítek žen.

První tvrzení je pravdivé, ale je předkládáno zavádějícím způsobem. Bivolaru byl v komunistickém Rumunsku dvakrát uvězněn a odsouzen. Za choromyslného byl prohlášen po druhém zatčení v roce 1989, poté, co Ceaušeskův režim zakázal v roce 1982 učení jógy. Byl poslán do neblaze proslulé psychiatrické nemocnice v Poiana Mare, kde bylo internováno i několik dalších prodemokratických disidentů. V roce 2011 soud v Bukurešti potvrdil, že obě usvědčení měla politický charakter. 

Druhé a třetí tvrzení je lživé. Po skončení komunismu v Rumunsku byl Bivolaru shledán vinným pouze jedenkrát, a to za údajný sexuální vztah se 17letou M. D. Nepoužívám zde slovo „údajný“ proto, že bych byl pro-bivolarovsky zaujatý, ale protože Nejvyšší soud ve Švédsku, poté, co mu v roce 2005 udělil politický azyl, dospěl k závěru, že Bivolaru nikdy neměl sex s M. D. a že obvinění byla uměle vykonstruována z politických důvodů. M. D. bylo navíc v době údajného vztahu 17 let a legální věk způsobilosti pro pohlaví styk je v Rumunsku 15 let.

Bivolaru tedy nebyl odsouzen za znásilnění nezletilé, ale za zneužití vztahu učitel-žák, jelikož rumunský Nejvyšší soud v roce 2013 pohlížel na status učitele jógy stejně jako na status učitele ve škole (aniž by vzal v potaz to, že M. D. sama dosvědčila, že nikdy nenavštěvovala kurz jógy přímo vedený Bivolarem). „Pedofilie“ je pak zákonem stanovena jako sexuální zneužívání předpubertální dívky či chlapce. To znamená, že vztah se 17letou dívkou, dokonce i kdyby k němu skutečně došlo, není „pedofilie“. Není to ani „sexuální zneužívání nezletilé“, protože M. D. v době údajného vztahu byla o dobré dva roky starší, než je věková hranice zletilosti v Rumunsku.

Ve všech dalších případech údajného sexuálního zneužívání a obchodování s lidmi v Rumunsku nebyl Bivolaru shledán vinným verdiktem ze 17. ledna 2020 soudu prvního stupně v Cluji a 6. února 2023 konečným rozhodnutím odvolacího soudu v Cluji. Rumunská soudkyně poznamenala, že Bivolaru byl obětí agresivního postupu zaměřeného na zničení školy MISA. Jak Evropský soud pro lidská práva (konečný verdikt), tak rumunské soudy (proti jejichž rozhodnutím se vláda odvolala) nařídily v těchto případech místním autoritám Bivolara za jeho svévolné uvěznění a agresivní pronásledování odškodnit.

Když byl Bivolaru zatčen ve Francii, pátraly po něm finské úřady, které ho umístily na seznam lidí hledaných Interpolem kvůli údajnému zneužití finské ženy (zde je výraz „údajný“ použit na základě presumpce neviny, být z něčeho obviněn není zjevně totéž jako být odsouzen). Zesnulá dobře známá švédská socioložka Liselotte Frisk finská obvinění podrobila svému zkoumání a shledala je velice pochybnými.

Podle všeho tato nesprávná informace pochází z tiskových vyjádření žalobců, za nimiž stojí francouzská antikultovní agentura MIVILUDES a antikultovní organizace zvaná GéPS, která byla před Bivolarovým případem jen velmi málo známá. Naopak dobře známá byla obvinění, že ženám byly v těchto případech „vymyty mozky“ v jiných zemích a že byly přivezeny do Francie, aby tam navazovaly s Bivolarem sexuální vztahy. To je jádro finského případu a odhalení sepsaných hrstkou bývalých členů MISA, kteří proti ní začali nepřátelsky vystupovat (jak o tom píši ve své knize).

Tito apostaté, tedy bývalí „odpadlí“ členové, kteří byli po dlouhá léta aktivní v kampaních namířených proti MISA, jsou „obětmi“, které pod pseudonymy poskytují rozhovory francouzským a mezinárodním médiím. Žádný z jejich příběhů však doposud nebyl potvrzen soudním verdiktem, ačkoli ve finském případu shledali žalobci tyto příběhy uvěřitelnými a vydali na Bivolara zatykač. Tito bývalí členové by neměli být zaměňováni s ženami „osvobozenými“ 28. listopadu ve Francii. Pokud je mi známo, žádná žena z druhé zmíněné skupiny zakladatele MISA z ničeho neobvinila ani neposkytla médiím rozhovor. Bivolarovi právníci prohlásili, že tyto „oběti“ se za „oběti“ nepovažují.

Jakou roli v tom však hraje GéPS? Tento zajímavý příběh prozkoumáme v dalších částech této série.

GéPS, podivné počátky francouzské antikultovní skupiny

Jen málo lidí slyšelo o nové antikultovní asociaci, která si připisovala zásluhy za zatčení zakladatele MISA ve Francii. Příběh jejího zakladatele, Hugha Gascana, není bez zajímavostí.

Poté, co byl 28. listopadu 2023 ve Francii zatčen rumunský učitel jógy Gregorian Bivolaru, začala média informovat o tom, že klíčovou úlohu ve vyšetřování, jež vedlo k policejnímu zásahu, sehrála malá soukromá antikultovní organizace založená v roce 2022 s názvem GéPS (Groupe d’étude du phénomène sectaire, Skupina pro studium kultových fenoménů). Zatímco jiné antikultovní ideologie a obzvlášť francouzská antikultovní hnutí byly dobře známy a zkoumány akademiky, jako například Susan Palmer, kteří je shledali nebezpečnými pro náboženskou svobodu, což potvrdila i americká Komise pro mezinárodní náboženskou svobodu, GéPS byla před listopadem 2023 téměř neznámá.

Abychom porozuměli její pozoruhodné historii, je nutné vycházet z určitého předpokladu. Tantrická učení, jak v Indii, tak ve své „neo-tantrické“ západní podobě, zahrnují širokou škálu témat. Omezovat se pouze na jejich teorie o posvátném erotismu znamená činit z nich jen karikaturu. Současně je pravda, že posvátný erotismus je součástí a oborem tantry a že tantričtí učenci varují před pokusy „očistit“ tantru tím, že se z ní odstraní odkazy k erotickým praktikám.

Tantra je propojená s různými formami jógy. Lze pochopit, že některým jógovým organizacím se nelíbí skupiny vyučující erotické praktiky (a riskující obvinění ze sexuálního zneužívání), a snaží se tvrdit, že jejich přístup k józe je „neautentický“. Příběh MISA a Bivolara ukazuje, že byli v roce 2008 vyloučeni z Evropské aliance jógy a Mezinárodní jógové federace. To však předpokládá, že existuje určitá „církev“ či „Vatikán“ jógy, jíž náleží autorita „exkomunikovat“ ze svých řad „kacíře“, což je očividně nepravda.

Jak nedávno napsal jeden z největších odborníků v této oblasti Keith Cantú z Harvardu, otázka „autentičnosti“ v józe i v tantrismu je předmětem politického vyjednávání a je často mylně chápána. Učení nabízená v Indii jsou v současnosti ovlivněna jejich západními protějšky a federace a zastřešující organizace se snaží ve svém boji o moc a peníze samy sebe představovat jako strážce mytické „autentičnosti“.

Západní (a někdy i asijští) učitelé těch forem tantry, které zahrnují praktikování posvátného erotismu, mohou vytvářet organizovaná nová duchovní hnutí, jako je například MISA, zatímco jiní píší knihy a nabízejí zpoplatněné kurzy a semináře, aniž by měli potřebu ustavovat organizace. Často se navzájem zvou, čímž dokládají, že jsou všichni součástí toho, co akademici nazývají širší „okultní kulturou“, a respektují zakladatele „typických“ nových náboženských hnutí. Na rozdíl od nich však nejsou exkluzivističtí a ve skutečnosti vyzývají potenciální soupeře, aby se jako přednášející zúčastnili jejich akcí. 

Ve své knize o MISA i na jiných místech jsem se věnoval tématu zneužívání. Nepopírám, že ve skupinách vyučujících posvátný erotismus toto riziko hrozí, a skutečné případy zneužití by měly být odhaleny a potrestány. Na druhou stranu neexistují důkazy o tom, že by v těchto skupinách sexuální zneužívání bylo častější než v jiných náboženských uskupeních či dokonce v nenáboženských organizacích.

Ani nepřijímám teorii, že každá žena či muž, kteří se vydají po duchovní cestě zkoumající alternativní formy erotismu – z nichž některé zahrnují erotická či sexuální setkání s mistrem skupiny či s jinými partnery, s nimiž nejsou ve vztahu – naplňují definici oběti zneužívání. Vedl jsem rozhovory s desítkami žen a mužů, kteří náležejí k takovým skupinám a kteří prohlašují, že už před vstoupením do takové skupiny věděli, o co půjde, a s radostí a dobrovolně se na takových prožitcích podíleli.

Příběh GéPS začíná u lékařského badatele Hugha Gascana na univerzitě v Angers. Jeho dobře přijaté články v akademických časopisech ho vykreslují jako váženého vědce. U některých starších článků byla spoluautorkou jeho kolegyně P. J. a další. V určitém okamžiku však mezi Gascanem a P. J. došlo k názorové neshodě ohledně alternativních terapií pro léčbu rakoviny a možná i ohledně dalších témat. Gascan obvinil P. J., že je ovlivněná svou příslušností ke „kultu“ Omalpha, vedenému kanadským učitelem tantry Jeanem Bouchartem d’Orval. Tvrdil rovněž, že Bouchart d’Orval byl ve spojení s velkou skupinou se základnou v Rusku, Ášram Šambala, jejíž vůdce Konstantin Rudnev byl v roce 2013 v Novosibirsku odsouzen k 11 letům vězení za řízení „kultu“ a za sexuální zneužívání stoupenců, a že je ve spojení rovněž s Rudnevovou nezávislou studentkou z Chile, Soledad Domec, která byla zase obviněna z nabízení prostituce pod zástěrkou „tantrické sexuální terapie“ pro muže.      

Zatímco byl Rudnev ve vězení (na svobodu byl propuštěn v roce 2021), jeho následovníci utvořili desítky nezávislých skupin, z nichž některé ho odmítaly jako padlého učitele a jiné tvrdily, že je to nevinný muž očerněný svými protivníky.

Příběh Rudneva a Ášramu Šambala přesahuje téma této série článků. Dokonce i v neo-tantrických prostředích někteří pokládají obvinění vznesená proti němu za oprávněná a jeho zkoumání alternativních forem sexuality bylo zajisté poněkud divoké. Na druhou stranu skutečnost, že tím, kdo ho obviňoval především, byl známý ruský antikultista Alexander Dvorkin, označený americkou Komisí pro mezinárodní náboženskou svobodu za systematického pomlouvače skupin, které on sám označuje za „kulty“, vybízí k ostražitosti. Pochopitelně to neznamená, že Rudnev je nevinný, ale vybízí to k dalšímu zkoumání, než budou rozhodnutí ruských soudů přijata za bernou minci.

Ať je to jakkoli, popsaný konflikt přesvědčil univerzitu v Angers, aby v roce 2012 uzavřela výzkumné centrum, kde pracovali jak Gascan, tak P. J. Zatímco Gascan se kvůli tomu považuje za oběť „infiltrování kultu“ jeho střediska, soudní záznamy hovoří o něčem jiném. P. J. podala proti Gascanovi trestní oznámení za „obtěžování“ a dosáhla jeho odsouzení rozsudkem soudu prvního stupně, který potvrdil soud odvolací, a rozhodnutí obstálo i před soudem kasačním 14. května 2013. Tato rozhodnutí byla pro Gascana velmi zostuzující. Jejich závěrem bylo, že špehoval P. J. a že jeho chování vůči ní vedlo až k „posedlosti“, jež je zákonem definovaná jako „obtěžování“. Podle soudního verdiktu dokonce obtěžoval i další pracovníky laboratoře.

Jak je uvedeno v rozhodnutí kasačního soudu, P. J. „nebyla jedinou, která pociťovala nápor všemocného chování pana X. (Gascana). Paní Q., paní R., pan S., univerzitní profesor pan T., bývalý student z oddělení pana X. Damien U. a paní V., mezi jinými, dosvědčili, že byli osobně podrobeni podobným vzorcům ponižování jejich práce a různým formám šikanování, což vedlo k jejich izolování od skupiny a jejich přeložení z pracoviště; a že zlá vůle ze strany pana X., což je charakterizující záměrný prvek, je podpořena svědectvím paní W., bývalé studentky v oddělení pana X.

Záměr ze strany pana X. je doložen i svědectvím slečny W., výzkumné inženýrky z jednotky 564, která vyšetřovatelům řekla: ‚Na konci května nebo na začátku června 2009 si mě pan X. zavolal do své kanceláře, aby mi řekl, že neví, jak mi bude moci dál platit, pokud mu nepomůžu. Řekla jsem mu, že mu nerozumím. Odpověděl, že by bylo snadné poslat krátký email vedení INSERM, v němž bych ho podpořila, o kterém by nikdo nevěděl a v němž bych dosvědčila skutečnost, že slečna Y. [P. J.] se mě pokoušela dostat do své ‚skupiny‘. Tohle jsou přesně slova, která pan X. použil. Řekla jsem mu, že tohle nikdy neudělám.‘“ Stručně řečeno Gascan vyvíjel nátlak na W., aby ji přiměl lživě dosvědčit, že se ji P. J. snažila učinit členkou Omalpha.

Soudci rovněž podotkli, že forenzní psychologické vyšetření P. J. potvrdilo, že byla v dobrém duševním stavu a že dokonce i vládní antikultovní agentura MIVILUDES prohlásila, že ačkoli existovaly „zneklidňující prvky“ v souvislosti s Omalpha a panem d’Orval „…především co se týče jeho pojetí demokracie…, nebyly zaznamenány žádné kultovní odchylky“. Gascan dostal uložen podmíněný trest odnětí svobody na 4 měsíce a zdá se, že si tehdy vytvořil celoživotní nenávist vůči tantrickým skupinám.

Na scénu vstupuje MIVILUDES

Francouzská vládní antikultovní agentura sehrála klíčovou roli v přesvědčování spolků, které vystupovaly proti ostatním tantrickým skupinám, aby se zaměřili na MISA.

V minulé části jsme se zabývali soudním sporem Hugha Gascana a jeho kolegyně P. J., již obvinil, že je součástí „sexuálního kultu“ vedeného kanadským nezávislým učitelem tantry Jeanem Bouchartem d’Orval. Gascan tento spor prohrál.

Máme k dispozici cenný, i když předpojatý dokument o tom, co se dělo dál: životopisnou knihu vydanou vlastním nákladem, kterou napsal bývalý člen (a pozdější antikultista) odštěpené větve Ášramu Šambala, vedené Soledad Domec, jménem Alban Bourdy („Un Bisounours au pays des se(x)ctes“, Norderstedt: Book on Demand, 2018). Jelikož se Bourdy projevil jako veřejný kritik Soledad Domec a skupin inspirovaných Rudnevem, Gascan mu v roce 2015 zatelefonoval (str. 391). Následoval druhý telefonní hovor v prosinci 2015, kdy Gascan chtěl podle Bourdyho, aby oba dva spojili své síly a demaskovali tantrické skupiny. Gascan byl nicméně stále tak posedlý P. J., že obvinil Bourdyho, že je s ní ve styku (str. 393).

Po těchto událostech Bourdy krátce před Vánocemi 2015 navštívil vládní antikultovní agenturu MIVILUDES v Paříži a předběžně tam hovořil s „vysoce postaveným zástupcem“ této instituce (str. 397). Po tomto setkání kontaktoval Gascana a Bourdyho televizní novinář Raphaël Tresanini. A pak se 26. února 2016 stalo něco nového: Gregorian Bivolaru byl zatčen ve Francii. Pátralo po něm Rumunsko kvůli případu M. D., o němž jsem se zmínil v první článku této série. Bivolaru zároveň získal politický azyl ve Švédsku, které sdělilo Francii, že z tohoto důvodu Bivolaru nemůže být vydán do Rumunska.

MIVILUDES horlivě hledalo zbraně proti Bivolarovi. Bourdy pochopil, že získá podporu MIVILUDES, pouze pokud nějak propojí Ášram Šambala s MISA. Bourdy se snažil spolupracovat a napsal, že „mnoho webových stránek naznačuje, že tyto dvě organizace [MISA a Ášram Šambala] mohou být propojené. Tuto verzi podporují antikultovní organizace po celém světě“ (str. 398). Jediným „pojítkem“, které však byl schopen najít, bylo to, že Éric Baret, nezávislý francouzský učitel tantry, údajně vyučoval jak na seminářích pro skupiny vzniklé z Šambaly, tak na seminářích pro MISA v Latinské Americe (str. 398). I kdyby to byla pravda, je to typický způsob, jakým fungují neo-tantrické sítě, a nedokazuje to, že MISA je s Ášramem Šambala nějak propojená.

Po odvysílání Tresaniniho reportáže Bourdy zmiňuje, že zástupci MIVILUDES byli rozzlobení, protože reportáž nebyla dostatečně proti-bivolarovská, a to navzdory tomu, že Tresanini použil rozhovor s jedním z nejrozzlobenějších a nejnepřátelštějších bývalých členů (str. 400–401). MIVILUDES pak propojilo Gascana a Bourdyho s dalšími „přátelskými“ novináři, kteří lépe chápali, co se od nich žádá (str. 406–407).

Bivolaru byl nakonec 22. července 2016 vydán do Rumunska, navzdory švédským námitkám. Zdálo by se, že MIVILUDES dostalo od Gascana a Bourdyho, co chtělo. Příběh tam ovšem neskončil. MIVILUDES údajně doporučilo Gascanovi a Bourdymu, aby se spojili s Ligou pro lidská práva (Ligue des Droits de l’Homme), ctihodnou organizací založenou roku 1898, která mimo jiné působí jako hlídací pes francouzského sekularismu.  Gascan nakonec v roce 2020 založil něco, co se nazývalo „Groupe Phénomène Sectaire (GPS) de la Ligue des Droits de l’Homme (LDH)“ (Skupina pro kultové jevy Ligy pro lidská práva).

Gascan se nicméně s Ligou rozešel v roce 2022. Podle e-mailu z 22. září 2022, jehož kopii „Bitter Winter“ získala a který Gascan a GPS zaslali těm, kdo se zaregistrovali na konferenci „Infiltrace kultů do institucí a ekonomiky“, naplánované na 14. října, byla konference zrušena a GPS samotná byla rozpuštěna. V e-mailu bylo zmíněno, že „Groupe Phénomène Sectaire (GPS) de la Ligue des Droits de l’Homme (LDH)” (Skupina pro kultové jevy Ligy pro lidská práva) se rozhodla se rozpustit a ukončit své aktivity po dvou letech působení.

„Vskutku, od ledna 2022, po úspěšném prvním roce, jsme se potýkali s neustálými obstrukcemi ze strany politického a administrativního vedení LDH, což nám nadále nedovoluje pracovat pořádně a poklidně, pokud nechceme většinu svého produktivního času věnovat na řešení malicherných záležitostí a administrativních potíží; nemluvě o pohrdavém postoji vůči členům GPS. To má velmi mnoho co do činění s: – finančními podíly na získání peněz do rozpočtu z výzvy MIVILUDES pro zasílání projektů, k čemuž má GPS obzvlášť těžký přístup, jenž je někdy sporný, což znemožňuje provedení naplánovaného programu; – skutečnost, že nám někteří úředníci LDH vysvětlili, že ‚když přijde na fenomén kultů, LDH zastává široké spektrum názorů‘ a že ‚posláním LDH není bojovat proti kultům‘. Ukončení našich aktivit nabývá platnosti dnes, ve čtvrtek 22. září 2022. S lítostí a s omluvou rušíme konferenci, která byla naplánovaná na 14. října ve FIAP Jean-Monnet v Paříži, nazvanou ‚Infiltrace kultů do institucí a ekonomiky‘. Chceme vám poděkovat, že jste přijal naše pozvání zúčastnit se buď jako přednášející, nebo jako návštěvník. A zveme vás, abyste podnikl nezbytné kroky ke zrušení jakýchkoli finančních závazků, které vám mohly vzniknout, abyste se zúčastnil tohoto sympózia. Pokud je to přiměřené, zveme vás, abyste kontaktoval LDH, která získala finanční balíček, směřovaný k záležitostem kultů, od MIVILUDES.“

Bystří čtenáři „Bitter Winter“ si povšimnou opakovaných zmínek o penězích a rozpočtových balíčcích. MIVILUDES přerozděluje podstatné finanční sumy mezi antikultovní organizace a mezi různými skupinami panuje „darwinistický boj o přežití“, co se týče získání největší porce z koláče.

V listopadu 2023 Gascan a jeho přátelé založili antikultovní organizaci nezávislou na Lize pro lidská práva, nazvanou Skupina pro studium kultovních jevů (Groupe d’étude du phénomène sectaire, GéPS). Jak řekli novinářům, soustředili se na MISA a Gregoriana Bivolaru. Jak jsem zmínil dříve, Gascanova zášť byla namířená proti Omalpha, ne proti MISA. Tvrdil, že Omalpha je větví Ášramu Šambala – nebyla, ačkoli pořádala společné semináře i pro skupiny, jejichž kořeny vycházely z ruské organizace. Vůdce Omalpha, Jean Bouchart d’Orval, se později rozešel s Rudnevovou větví Ášramu Šambala. Podle Bourdyho Bouchart dokonce prohlásil, že se stal odborníkem na deprogramování a nabízel svoje služby v oblasti deprogramování Rudnevovým stoupencům (Bourdy, „Un Bisounours au pays des se(x)ctes”, str. 177), ačkoli zůstával v úzkém styku se Soledad Domec.

Poté, co byl Bivolaru zatčen v roce 2023, Gascan vypověděl, že pohlíží na MISA jako na „druhou větev“ Ášramu Šambala, což, jak bylo uvedeno již dříve v této sérii, je prokazatelně chybné. V tomtéž rozhovoru – v rozporu s prvním tvrzením – připustil, že MISA a Ášram Šambala „jsou dvě hnutí, jež sdílejí přesvědčení, ale jsou oddělená, až na několik sporadických momentů setkání“. Tato „sdílená přesvědčení“ jsou rovněž „sporadická“, ale bylo jasné, že když došlo na tantrické skupiny, MIVILUDES se zajímal hlavně o kampaň proti Bivolarovi. Gascan se tomu podřídil. 

GéPS versus MISA

„Jak Gascan a jeho přátelé dosáhli zatčení Bivolara“ zní jako pohádka. Ale za každou pohádkou se skrývá pravda.

Studuji pohádky a jejich vliv na západní esoterismus i na romantické a moderní umění. Pohádky nicméně obsahují symbolickou pravdu, která by neměla být zaměňována za pravdu faktickou. Poté, co byl Bivolaru finskými úřady v říjnu 2017 zařazen na seznam těch nejhledanějších osob Interpolu, stal se z něj uprchlík a hledala ho policie několika států. To, že malá soukromá antikultovní skupina, GéPS Hugha Gascana, o níž jsem psal v předchozích částech této série, ho našla a udělala z něj viníka, čímž uspěla v tom, v čem Interpol selhal, patří do kategorie pohádek.

Podle Gascana metodika, kterou on a jeho „skupina přátel“ používali, byla velice jednoduchá. Kontaktovali ženy, jež nebyly francouzské národnosti, které jim vyprávěly napínavý příběh o tom, jak jim byly v jejich domovinách, kde navštěvovaly kurzy MISA, vymyty mozky a jak byly pozvány, aby přijely do Paříže, kde na ně čekali řidiči, kteří jim zavázali oči a odvezli je na určitá místa, kde byly donuceny mít s Bivolarem sex.

Zatímco čtenáři francouzských deníků jsou vedeni k tomu, aby uvěřili, že se tak stalo díky „sherlockovské“ práci GéPS, byly tyto příběhy známé po celé roky. Zesnulá švédská akademička Liselotte Frisk se s nimi shledala – a seznala je těžko uvěřitelnými – když zkoumala finský případ v roce 2018. Některé z žen, které vyprávěly tyto příběhy, je šířili na internetu, psaly o nich v knihách a byly zapojené do občanskoprávních sporů s Bivolarovou organizací. Jejich příběhy jsem rozebíral ve své knize o MISA z roku 2022. V tomto ohledu se neobjevilo nic nového, kromě tvrzení, že 28. listopadu 2023 bylo několik žen drženo v zajetí ve Francii, aby je Bivolaru zneužíval, což je příběh, který – pokud je mi známo – žádná z žen, o nichž se uvádělo, že byly policií „osvobozeny“, nepotvrdila.

Francouzští a zrovna tak další úředníci zajisté četli senzační výpovědi žen, které tvrdily, že „jim byly vymyty mozky“ a že byly převezeny do Francie, aby tam byly zneužívány. Na policejních zásazích z listopadu 2023 leží stín tajných služeb a to, proč někdo považoval za nutné zdůrazňovat „soukromé vyšetřování“ vedené GéPS, je zajímavá otázka.

Není těžké porozumět, proč se jeví jako dobrý nápad zakládat ve Francii nová antikultovní hnutí, kde už několik takových skupin existuje. Kromě ideologické motivace francouzská vládní antikultovní agentura MIVILUDES štědře mezi tyto skupiny rozděluje peníze daňových poplatníků (jak jsem zmínil v předchozích částech této série). Ale proč by se MIVILUDES měla soustředit na MISA, skupinu, která má jen několik málo francouzských členů?

V roce 2016 potřebovala tato agentura podpořit ochotu francouzské vlády vydat Bivolara, zatčeného v Paříži, navzdory námitkám jiného členského státu Evropské unie, Švédska, které mu udělilo politický azyl poté, co švédský nejvyšší soud prohlásil Bivolarovo stíhání za předpojaté a uměle vykonstruované. Proč se MIVILUDES ale dál soustředilo na MISA i po Bivolarově vydání v roce 2016?

Mohu navrhnout dvě různé odpovědi. Jedna z nich je, že zatímco akademické studie – včetně studií zesnulého amerického sociologa Ansona D. Shupeho – dospěly k závěru, že sexuální zneužívání je statisticky častější (převažuje co do procent, nejen v absolutních číslech) v tradičních hlavních náboženstvích než v nových náboženských hnutích, je v zájmu MIVILUDES tvrdit, že sexuální zločiny jsou typické pro „kulty“.

Druhá možná odpověď je, že se to týká toho, že agentura MIVILUDES po několik let vedla kampaň za novou verzi francouzského antikultovního About-Picardova zákona. Zatímco About-Picardův zákon byl použit proti několika menším skupinám a bezpochyby bude využit proti Bivolarovi, tento zákon vytrvale selhává v uplatnění proti skupinám, jež jeho zastánci v roce 2001 označili za jeho hlavní cíle, včetně scientologické církve a svědků Jehovových. V roce 2001 se zařazení „vymývání mozku“ jako trestného činu pod označením „mentální manipulace“ ukázalo jako nemožné z ústavních důvodů a zákon nakonec trestal „zneužívání slabosti“ (abus de faiblesse). I to byla verze „vymývání mozku“, ovšem vyžadující, aby bylo prokázáno, že „oběť“ byla ve stavu „slabosti“ a byla „kultem“ vedena k tomu, aby si způsobovala újmu.

Antikultovní organizace a MIVILUDES se po dlouhé roky snažily dosáhnout širší kriminalizace brainwashingu (vymývání mozku) pod označením „mentální podřízení“, které se stalo obsahem článku 1 návrhu zákona vytvořeného vládou v roce 2023. Navrhovaný zákon se setkal s odporem jak ve Francii, tak v zahraničí, a to i u americké Komise pro mezinárodní náboženskou svobodu. V době sepsání tohoto článku je nejasné, zda bude vláda schopná shromáždit dostatečnou parlamentní podporu, aby článek 1 o „mentálním podřízení“ prošel. 

Zdá se, že ve Francii byl však proti MISA aktivně zaměřený ještě jiný „Sherlock Holmes“, až už ve spolupráci s GéPS anebo jako její možná konkurence. Magazín „Marianne“, další zarytý zastánce sekulárního humanismu, v prosinci 2023 uvedl: „V roce 2021 naši redaktoři shromáždili informace o Bivolarových aktivitách ve Francii, které jsme nezveřejnili, aby (Bivolaru) neutekl. Policii nicméně trvalo dva roky, než odhalila tuto síť. Proč došlo k takovému zpoždění? Ministerstvo vnitra ani kancelář veřejného žalobce v Paříži na naše žádosti o vysvětlení stále neodpověděla.“

Otázka dává smysl. Pokud policie sledovala Bivolara celé měsíce, pokud ne roky, a věřila, že zneužívá přívrženkyně ve Francii, proč nezakročila dříve, aby tak zabránila dalšímu zneužívání žen? Člověk nemusí být nutně zastáncem konspiračních teorií, aby nabyl podezření, že případ Bivolaru byl „bombou“, jejíž výbuch byl načasován několik dní předtím, než v parlamentu začalo projednávání nového antikultovního zákona. Právě když poslanci hodlali rozhodnout, zda zjednoduší vedení úderů proti „kultům“ jejich obviněním z „vymývání mozků“, přistál na titulních stránkách většiny francouzských deníků „kult“ obviněný z unášení a znásilňování žen. Že se jedná o pouhou shodu okolností by přijal pouze někdo, kdo skutečně věří v náhody. 

Někteří ze čtenářů mohou namítnout, že to je zajímavé, avšak nikoli rozhodující a že, bez ohledu na jakékoli další úvahy, pokud francouzská policie osvobodila ženy, které byly držené v zajetí a které byly připravované na znásilnění, mělo by to sklidit potlesk, zatímco Bivolaru jako násilník a jeho komplicové by měli být odsouzeni k přísným trestům odnětí svobody. Souhlasím s těmito čtenáři. Pokud je Bivolaru vinen vážnými zločiny, z nichž je obviněn, měl by být pronásledován, souzen a odsouzen. Klíčové slovo je zde „pokud“.

Byly ženy „osvobozené“ ve Francii skutečně drženy v zajetí, nebo se rozhodly zúčastnit se aktivit, včetně „alternativních“ přístupů k erotismu“, ze své svobodné vůle? To je otázka, na niž by měl soudní proces najít odpověď. Pokud ženy byly fyzicky uneseny, uvězněny a znásilněny, ti, kdo jsou za to zodpovědní, by si to měli odpykat dlouhými lety odnětí svobody. Na druhou stranu nesouhlasím s názorem, že ženy a muži, kteří jsou přesvědčení, že si sami svobodně zvolili alternativní přístup k erotismu, tak z definice nečiní svobodně a jejich volba se dá vysvětlit pouze skutečností, že jim „kult“ vymyl mozek. Vyjádřeno jednoduše, nevěřím, že existuje „vymývání mozku kulty“. 

Zdroj: Bitter Winter