2004. Stejný vzorec

V létě 2004 jsem byla novinářkou. Byl to rok největšího mediálního skandálu proti MISA v Rumunsku. V srpnu 2004 jsem jela na jógový tábor v Costinesti. V té době jsem kurz ještě nenavštěvovala. Uprostřed všeho toho skandálu jsem nechávala oči dokořán. Co jsem tam zažila, se vůbec nepodobalo ničemu, co jsem se dočetla v novinách. Od následujícího podzimu jsem se zapsala do kurzů jógy. Nyní jsem ve 22. ročníku.

O dvacet let později má jiná země stejné šokující titulky. Desítky tisíc lidí praktikují jógu ve školách přidružených k federaci Atman, v zemích po celém světě. Lidé s povoláním, rodinami, normálním životem, kteří si tuto praxi vědomě zvolili. Nikdo se jich na nic neptal. Tisk si nikdy neklade zřejmou otázku: pokud je to, co se popisuje, pravda, jak to, že tolik lidí zůstává rok co rok z vlastní svobodné vůle?

Předsudky

Během mého zatčení na konci listopadu 2023 jsem si něčeho všimla. Policisté si mezi sebou špitali, že jsme „nějací divní“, protože jsme nereagovali násilně, nekřičeli jsme, nevyhrožovali jsme. Byli překvapeni. To neodpovídalo obrazu, který si o nás vytvořili ještě předtím, než nás zatkli. Takhle fungují předsudky. A cenu těchto předsudků, které mají lidé s rozhodovací pravomocí, jsem pocítila v poutech. Prožil jsem to v cele. Viděl jsem to v očích policistů, kteří byli přesvědčeni, že vědí, kdo jsem, ještě než se mnou prohodili jediné slovo.

Stejně tak o nás rok co rok píší novináři, aniž by se s námi kdy setkali. Absence úhlu pohledu se stává technikou sama o sobě: pokud neodpovídáte, jste vinni, pokud odpovíte, jste v defenzivě. Z tohoto začarovaného kruhu není úniku.

Co se nedostane do titulků

Novinové titulky nemají prostor pro nuance. „Desítky zachráněných žen“ je dobrý titulek, který prodává noviny. Co se do něj ale nevejde, je skutečnost, že ani jedna z žen, které tam byly, nepodala stížnost. Že naše stížnosti, stížnosti desítek přítomných lidí, žen i mužů, byly později podány naopak proti policii.

Policie mě uhodila, držela mě v zimě s rukama spoutanými za zády, odvedla mě z postele v pyžamu, aniž by mi dovolila si cokoliv vzít s sebou. Byla jsem dva dny ve vazbě, hodiny vyslýchána, zbavena některých základních svobod. Pak mě v noci vyhodili na ulici, bez peněz, bez telefonu, bez místa, kam jít.

V novinových titulcích se neobjevuje, že jsem trpěla žízní, zimou a hladem. Že jsem neměla přístup k lékaři ani k právníkovi.

Než přijmete nějaký příběh jako absolutní pravdu, zeptejte se sami sebe, zda jste vyslechli všechny hlasy, nejen ty, které potvrzují to, čemu jste již věřili.

Zima, hlad, strach

Alespoň později jsem měla štěstí. Čekala jsem jen několik hodin, než mě vyzvedl můj známý. Do dvou dnů jsem se vrátila do Rumunska. Ale existuje mnoho dalších příběhů, jako je ten můj, o kterých nevíte. Dívka, která byla zatčena se mnou, byla také vyhozena na ulici bez ničeho, ale až po čtyřech dnech ve vazbě, ne po dvou. Nevěděla, kam jít. Bloudila bezcílně ulicemi, dokud nenašla nemocnici. Tam se přes noc zamkla na toaletě. Následujícího rána se vrátila před policejní stanici a čekala.

Už jsme neměli telefony. Nevěděli jsme, kdo byl propuštěn a kdo ne. V těch dnech jsme se snažili najít jeden druhého přes známé, rodinu, přátele. Někdo přišel s nápadem obejít policejní stanice, o kterých jsme věděli, že tam někteří z nás byli zadrženi. Tak byla nalezena tato dívka, která spala na toaletě v nemocnici – pátý den po policejních raziích. Sama, zmrzlá, hladová a vyděšená.

Toto je poslední článek ze třídílné série věnované událostem z 28. listopadu 2023. Skutečný příběh, který v tisku nenajdete.

Obsah série:

1. Jak mě „zachránila“ francouzská policie
2. „Měla jsi sex za peníze?“
3. Pravda, která neprodává

Krutá realita

V době, kdy mi nasadili pouta, jsem byla vzhůru téměř 20 hodin. Měla jsem ráda noční klid, kdy jsem se mohla nerušeně věnovat praxi jógy. Když vše začalo, kolem 6. hodiny ráno, jsem se konečně chystala ulehnout. Tehdy jsem ještě nevěděla, že spánek se mi stane i v dalších letech tak nedostupným.

Byla jsem zbitá, spoutaná a držena v zimě v pyžamu. Přečetli mi obvinění, která zněla jako něco vytrženého z Kafky. Viděla jsem, jak mi před očima probleskuje celý život. Byla jsem přítomná, vnímala jsem vše, co se dělo, přemýšlela jsem. Třásla jsem se, ale zároveň jsem se cítila jako v pasti a nějak jsem nedokázala uvěřit, že to, co se děje, je skutečné. Byl to noční můra, která neměla konce.

Byla jsem v poutech, pak v chladné cele. Nejdřív sama, pak s dalšími třemi ženami. Znala jsem je všechny, což mi pomáhalo, ale zároveň vlastně ne. Nebyla jsem sama, ale v jejich očích jsem viděla stejný strach. Následovalo mnoho hodin výslechu. Pak jsem ocitla zase na cele. Téměř násilím jsem do sebe dostala jídlo, které bylo napůl zmrzlé a napůl horké.

Ulehly jsme ke spánku. Věděla jsem, že musím spát. Pomalu se vše ztišilo, přestaly bouchat dveře, utichly kroky na chodbě. Dívka vedle mě začala tiše chrápat. V tom tichu jsem konečně pochopila, co se děje. Tohle bylo SKUTEČNÉ! Byla jsem ve vězení a ti, kdo zneužívají moc, si mohou dovolit, co chtějí.

Věděla jsem to, protože jsem to už viděla, v Rumunsku, v roce 2004. Začala jsem si myslet, že tu možná zůstanu dlouho. Možná tu zůstanu napořád. Chtělo se mi plakat, ale řekla jsem si: Neplač. Teď ne. Když začneš, nebudeš moct přestat.

Už měli závěr

Druhý den mého zadržení mi odebrali otisky prstů a vzorky DNA. Nebylo to vůbec jako ve filmech. Byla to malá místnost, dva policisté, rutinní postupy. Když jsem vešla, jeden z nich druhému řekl: „Hele, opatrně, je to novinářka, dávej si pozor na to, co říkáš.“ Řekla jsem to vyšetřovatelům o sobě hned první den výslechu. Překvapilo mě, že to věděli.

Každý den měl svůj vlastní výslech. Výslechy se natáčely. Měla jsem překladatelku. Policistka, ta samá, která mě udeřila do ramene, četla otázky z formuláře a zapisovala moje odpovědi. Druhý policista stál v mém zorném poli a na všechno, co jsem řekla, se zašklebil. Ptali se mě, jestli jsem měla sex za peníze. Jestli mě nutili dělat ponižující věci. Jestli se mi stalo něco, za co bych se styděla.

Odpovídala jsem pravdivě – že jsem 20 let cvičila jógu, že jsem novinářka a že jsem tam byla z vlastní vůle. Jejich reakcí byl téměř smích. Jako by to, co jsem říkala, byla zjevná lež.

I když se zdálo, že jsou informovaní, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ptali se mě, jestli vím, že Bivolaru byl v Rumunsku odsouzen za zneužívání nezletilých. Řekla jsem jim, že to vůbec není pravda a že ten soudní případ v Rumunsku znám velmi dobře. Bylo mi jasné, že nehledají pravdu. Snažili se vytvořit příběh, který by ospravedlnil jejich brutální jednání. Už měli hotový závěr.

Tvá vůle již neexistuje

Mé výslechy však byly řekněme snazší. Jedna z dívek v mé cele byla vyslýchána 10 hodin. Když se vrátila, byla k nepoznání. Pohybovala se pomalu, mluvila s obtížemi a její oči vypadaly prázdně. Řekla nám, že při rozhovoru s policisty usínala na židli a oni se na ni vždy rozzlobili a křičeli na ni. Jejich výhrůžky byly kruté a velmi osobní. Odmítla totiž cokoliv podepsat.

Nikdy předtím jsem doopravdy nepochopila – bez ohledu na to, kolik jsem přečetla knih nebo viděla filmů – že takové zadržení znamená ztrátu kontroly nad těmi nejmenšími věcmi ve vašem životě.

Nemůžete jít na toaletu, když potřebujete.

Nemůžete se napít vody, když máte žízeň.

Nemůžete spát, když jste unavení, protože světla se nikdy nevypnou a hluk nikdy nepřestane.

Nevíte, kolik je hodin.

Nevíte, jaký je den.

Nevíte, co se děje venku, s vašimi přáteli, s lidmi, kteří vás milují.

Nevíte, co se s vámi stane zítra.

Vaše vůle už neexistuje.

Možná si to přečtete a řeknete: „Byly to jen dva dny…“ To je pravda. Jsou lidé, kteří stráví ve vazbě roky. Ale mně stačily dva dny, abych pochopila, co to znamená, když vás zbaví svobody.

Byla jsem naštvaná. Neprovedla jsem nic špatného. Ani nelegálního. Ani nemorálního. A přesto jsem byla ve vazbě.

Můj spánek se vrátil do normálu až po více než roce. Usínala jsem pokaždé až po šesté ráno. Probudil mě jakýkoli hluk. Zdálo se mi o cele, o tom umělém světle, o bouchání dveří, o policii, o výsleších.

Kdykoliv jsem na ulici uviděla policistu, ztuhnula jsem. Sirény mě paralyzovaly. Silná světla – dokonce i vánoční ozdoby, červené a modré jako policejní majáky – mi způsobovaly svírání žaludku.

Nemohl se mě nikdo dotknout, aniž bych sebou netrhla. Za 4 dny jsem zhubla 5 kilogramů. Začaly mi šedivět vlasy.

Toto je druhý článek ze třídílné série věnované událostem z 28. listopadu 2023. Skutečný příběh, který v tisku nenajdete.

Obsah série:

1. Jak mě „zachránila“ francouzská policie
2. „Měla jsi sex za peníze?“
3. Pravda, která neprodává

Co se však do mediálního prostoru již nedostalo, je co se tam skutečně stalo. Já u toho byla. Dovolte mi, abych vám vyprávěla svůj příběh.

6:00 ráno, 28. listopadu 2023

Ve Francii jsem byla z vlastní vůle. Cvičím jógu více než 20 let a rozhodla jsem se přijet do Paříže zažít období intenzivního cvičení, samoty a studia. Zamilovala jsem si Francii, její kulturu, antikvariáty a knihy, které jsem tam našla. Můj pobyt se chýlil ke konci a měla jsem koupenou letenku zpět do Rumunska na druhý den – 29. listopadu 2023. Měla jsem u sebe občanský průkaz. Měla jsem telefon. Měla jsem peníze.

Bydlela jsem v malé budově ve dvoře jednoho domu. Požádala jsem o to, protože moje duchovní praxe vyžadovala hodně samoty. Nebylo to žádné luxusní ubytování, jen čistý, malý, dobře zařízený pokoj: postel, která se skládala do zdi, skládací stůl, dostatek prostoru na cvičení jógy, čtení a psaní. Ostatní, kteří tam bydleli, byli moji přátelé. Nepotřebovali jsme být „zachráněni“. Můj pobyt tam byl velmi klidný a harmonický. Až do 6:00 ráno 28. listopadu 2023.

To ráno jsem uslyšela hlasité zvuky. Moje první myšlenka byla, že došlo k vloupání. Vyšla jsem na dvůr a uviděla blikající světla, slyšela praskání dřeva, kroky a křik. Všechno se seběhlo velmi rychle. Neměla jsem čas pochopit, co se vlastně děje.

Dva maskovaní policisté vyrazili bránu na dvůr a křičeli: „Policie! Policie!“ Vrhla se na mě žena ozbrojená pistolí, udeřila mě pažbou své zbraně do ramene a strhla záclonu ze dveří. Křičela u toho a strčila mě na postel. S namířenou zbraní mi zkroutila ruce za záda a nasadila mi pouta. Velmi pevně je utáhla. Bolela mě zápěstí. Bolelo mě levé rameno, kam mě udeřila. Venku bylo 2–3 stupně Celsia. Byla jsem v pyžamu, bez ponožek. Dveře domu byly dokořán. Byla mi zima a bála jsem se.

Nikdo mi nic nevysvětlil. Viděla jsem maskované policisty, jak kolem mě procházejí se zbraněmi, se psy, někteří s granáty. Všichni křičeli a byli velmi rozrušení. Nechápala jsem, co se děje, a jen jsem doufala, že je to zlý sen a že se brzy probudím.

Obvinění

Po chvíli přišel policista s tlumočníkem. Přečetli mi obvinění: organizovaný obchod s lidmi, psychická manipulace, spolupachatelství na znásilnění.

Nerozuměla jsem tomu. Jak jsem mohla já, mírumilovná praktikantka jógy, která neudělala nic nelegálního ani nemorálního, být obviněna z obchodu s lidmi nebo ze spolupachatelství na znásilnění? Nedávalo to smysl. Opakovali to několikrát a já tomu stále nerozuměla, slova jsem slyšela, ale nedávala smysl.

Mezitím kolem mě procházeli policisté a dělali si poznámky. Říkali, že jsem pravděpodobně prostitutka a že proto bydlím na dvoře, protože se tu setkávám s klienty. Jedna policistka řekla svým kolegům, že někde četla, že v Rumunsku jsou bordely legální. Komentovali, jak jsme divní, že nereagujeme násilně. Dívali se na mě, jako bych byla nějaké zvíře z cirkusu.

Takto mě „zachránila“ francouzská policie.

Ve vazbě

Odvezli mě na policejní stanici v Nanterre v ranní dopravní špičce se zapnutými sirénami, s rukama spoutanýma za zády. Cesta trvala asi hodinu nebo hodinu a půl, ale zdála se mi nekonečná. Procházela jsem mnoha zamčenými dveřmi, absolvovala tělesné prohlídky, trávila dlouhé chvíle čekáním. Cela, do které mě odvedli, byla čtvercová, s postelemi jako stoly ve tvaru L podél zdi. Na těchto „stolech“ byly tenké matrace. Podlaha byla z chladného betonu.

V cele jsme byli čtyři. Jedna z nás musela spát na podlaze. Dostali jsme jen tenkou deku, která páchla starým potem. Svítilo tam neustále umělé světlo. Po nějaké době už jsem ani nevěděla, jestli je noc nebo den. Měli jsme žízeň, protože jsme neměli vodu. Požádali jsme o ni a pak dlouho čekali, až nám přinesou malé plastové kelímky s vodou z kohoutku, které nestačily.

Neměli jsme ani dost jídla. Nikdo mi nevysvětlil, že když odmítnete jídlo, nedostanete další. Na papíře, který jsem podepsala při odchodu, bylo uvedeno, že jsem první den odmítla dvě jídla. Neodmítla jsem je. Nerozuměla jsem, na co se mě strážníci ptají.

Během zadržení jsem si nemohla vyčistit zuby. Požádala jsem o zubní kartáček. Řekli mi, ať jim dám telefonní číslo na někoho v Paříži, komu by mohli zavolat, aby mi jeden přinesl. Žádná telefonní čísla jsem u sebe ale neměla. Abychom mohli na toaletu, museli jsme dát znamení na videokameru v cele. Mnohokrát nikdo nepřišel. Když někdo přišel, řekl: „Teď ne, máme práci“. Toaleta byla na konci chodby. Dveře neměly kliky a nešly zavřít. Jednou jsem na WC zůstala o něco déle, protože jsem si umyla obličej. Strážný, který mě hlídal, vešel za mnou, aby zjistil, proč to trvá tak dlouho. Dostala jsem menstruaci a měla jsem silné bolesti. Požádala jsem o léky proti bolesti nebo o lékaře. Nic jsem nedostala.

Neměla jsem právníka. Vysvětlili mi, že nás v té době bylo ve vazbě příliš mnoho a že nemají dostatek veřejných obhájců, a že zákon jim umožňuje pokračovat ve výslechu, pokud se veřejný obhájce nedostaví do dvou hodin. Žádný právník se neobjevil. Každý den jsem snášela nekonečné hodiny výslechů.

„Je nám to jedno“

Večer druhého dne ve vazbě mi řekli, že můžu odejít. Když mě před dvěma dny odvedli v poutech, měla jsem na sobě jen pyžamo, u sebe občanku a telefon. Telefon mi zabavili. Vrátili mi občanku, dva použité lístky na metro a balzám na rty, který jsem měla v kapse bundy. Ptala jsem se na své věci, oblečení, peníze – všechno, co jsem měla, zůstalo na pokoji, v místě, odkud mě odvedli. Řekli mi, že ty prostory jsou zahrazené a nesmím se tam vrátit.

Byla noc. Byla zima. Měla jsem na sobě pyžamové kalhoty, mikinu a bundu. V kapse jsem měla občanku a nic jiného. Byla jsem sama v cizí zemi, bez peněz, bez telefonu, bez jakékoli možnosti vrátit se tam, kde jsem bydlela. Zeptala jsem se vyšetřovatelů, co mám dělat. Řekli mi napřímo: „To je nám jedno.“

První den ve vazbě se mě zeptali, jestli chci někomu dát vědět. Dala jsem jim telefonní číslo svého přítele. Druhý den mi během výslechu řekli, že mu volali a že prý neví, kdo jsem. Nemyslela jsem si, že lžou. Myslela jsem si, že se bál, že došlo k nedorozumění. Byla jsem sama, bez telefonu, bez právníka a teď zřejmě opuštěná. Teprve později, po propuštění, jsem se dozvěděla pravdu: volali mu ze skrytého čísla, nikdo se neidentifikoval, a když se zeptal, s kým mluví, zavěsili mu.

Vyšla jsem na ulici a plakala. Bylo deset večer, byla tma a chladno. Zůstala jsem několik hodin před policejní stanicí a prosila kolemjdoucí, aby mi na minutu půjčili telefon, abych mohla poslat zprávu. Mnoho lidí mě odmítlo. Stála jsem před policejní stanicí a nejspíš jsem jim připadala jako zločinec. Nakonec mi mladý muž, který právě dokončil hovor, dovolil poslat zprávu mému příteli na WhatsApp: „Propustili mě. Jsem před policejní stanicí v Nanterre. Nemám nic. Prosím, pošli někoho.“ Po mnoha hodinách úzkostí pro mě přijel známý.

V 6:00 ráno jsem dorazila do domu, který mi narychlo pronajali mí přátelé. Osprchovala jsem se a plakala vděčností za takovou maličkost. Do Rumunska jsem se vrátila 1. prosince v pyžamu, s letenkou, kterou mi přítel poslal na telefon kamarádky a kterou jsem si vytiskla v internetové kavárně.

Místo závěru

Tisk píše, že policie zachránila oběti. Že ty ženy žily v mizerných podmínkách, bez dokladů, bez peněz, pod kontrolou a vykořisťované.

Byla jsem tam. Byla jsem jednou z těch žen, o kterých mluví.

Měla jsem občanský průkaz. Měla jsem peníze, které zůstaly na místě, protože mi nebylo dovoleno si nic vzít, a které jsem ani doteď nedostala zpátky. Měla jsem letenku na 29. listopadu, kterou jsem si koupila sama.

Byla jsem tam z vlastní vůle, kvůli józe, kvůli kultuře. Nebyla jsem sama. Byly tam desítky lidí, a nejen ženy, jak se uvádí.

Jedli jsme spolu, sledovali filmy, povídali si, smáli se.

Nikdo z nás nepodal žádnou stížnost, že jsme oběti, že jsme vykořisťováni nebo že jsme v tom domě drženi proti své vůli.

Stížnosti, které desítky z nás podaly, směřovaly proti francouzské policii. Proti způsobu, jakým s námi bylo zacházeno během razie i po ní.

Špínu a mizerné podmínky, o kterých se mluvilo, jsme před razií nezakusili. Objevily se až poté.

Nemohu zapomenout, jak mě policie při zadržení donutila nechat boty přede dveřmi cely, kde byla jen studená betonová podlaha, zatímco jejich boty zanechávaly stopy bláta na nových kobercích a také na stěnách a dveřích domu, který se připravoval na Vánoce.

Toto je první článek ze třídílné série věnované událostem z 28. listopadu 2023. Skutečný příběh, který v tisku nenajdete.

Obsah série:

1. Jak mě „zachránila“ francouzská policie
2. „Měla jsi sex za peníze?“
3. Pravda, která neprodává

Abychom pochopili proč, potřebujeme začít s rozlišením, které je v učení těchto škol zásadní, ale v popisech kritiků téměř zcela chybí: rozlišením mezi sexualitou a Čistým erótem.

Sexualita a Čistý erós

Ve spisech Gregoriana Bivolarua nejsou sexualita a Čistý erós dvěma variantami téže věci. Patří do různých úrovní zkušenosti.

Sexualita, jak je obvykle prožívána, je instinktivní. Následuje vzorec napětí a uvolnění. Směřuje k vybití. Potěšení, které vyvolává, může být intenzivní, ale je krátkodobé a často je spojeno s navyklým chováním, egem a nevědomými impulsy. I když se jeví jako uspokojující, zůstává omezené.

Čistý erós má jinou povahu. Je to jemná, expanzivní, božská energie. Není závislá na vybití, ale může být prodloužena, zušlechtěna a prohloubena. Když je vědomě probuzena, transformuje kvalitu celé zkušenosti. Přídavné jméno „čistý“ naznačuje, že erotická energie neobsahuje žádný jiný prvek, žádnou jinou energii protichůdné nebo odlišné povahy.

Proto je erotická milostná kontinence ústředním bodem učení těchto škol jógy. Ne jako morální pravidlo, ale jako praktická metoda. Erotická milostná kontinence znamená milování bez ztráty sexuální energie – u mužů bez ejakulace a u žen bez energetického vybití – tak, aby energie mohla být zachována, zušlechtěna a využita pro vnitřní transformaci.

Kontinence sama o sobě však nestačí. V učení těchto škol je vždy spojena s transfigurací a láskou. Transfigurace znamená vnímat druhého nejen na fyzické úrovni, ale jako projev vyšších, božských kvalit, které jsou v něm nebo v ní přirozeně přítomny, i když nejsou vždy plně vyjádřeny nebo vědomě prožívány.

Láska pak přináší otevřenost, vřelost, propojení a zaměření spíše na dávání než na braní. Teprve když jsou tyto tři prvky – kontinence, transfigurace a láska – přítomny společně, je možné vstoupit do skutečného stavu rezonance s erótem.

Když je reflex vybití pozastaven, milostný prožitek nemá konce. Energie, která by se normálně rozptýlila, se začíná hromadit. Zakoušený stav se stává stabilnějším, nuancovanějším, živějším. Potěšení již není něčím, co rapidně stoupá a následně klesne, ale stává se něčím, co se může rozvíjet v čase.

Ve školách jógy federace Atman se tedy neučí, jak zintenzivnit sexualitu, ale jak překročit její obvyklé hranice. To není jen něco, co lze teoreticky popsat – je to něco, co lze skutečně prožít. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že přechod od sexuality k Čistému erótu zcela proměnil můj způsob prožívání milování. Díky praxi milostné kontinence spolu s transfigurací a láskou se to, co bylo kdysi fyzicky lokalizované a krátkodobé, stalo globálnějším a trvalejším. Slastné pocity již nejsou omezeny na konkrétní oblasti, ale vnímám je v celém těle.

Současně je to spojeno s novým způsobem zakoušení: místo toho, abych zážitek „zkonzumoval“, vstupuji do něj vědoměji, uvědomuji si jeho hloubku a nechávám jej rozvinout se. Někdy to vede k velmi intenzivním stavům – okamžikům vnitřního klidu kombinovaným se silnou energií nebo hlubokým pocitem radosti, lásky a jednoty s mou milenkou.

V těchto stavech je rovněž zřejmá duchovní dimenze, která se projevuje přímým prožitkem určitých Božích atributů – vlastností nebo energií, skrze něž je Bůh přítomen ve světě, jako je láska, radost nebo vděčnost.

V takových okamžicích se samotný fyzický akt stává druhořadým. Zůstává společná přítomnost, pocit sjednocení nebo dokonce splynutí a tichá, ale silná vděčnost, která se objevuje zcela přirozeně a bez námahy směřuje k Bohu. Pro mě to není nic abstraktního. Je to něco, co jsem poznal krok za krokem prostřednictvím praxe.

Zmatek, který přetrvává ve vědomí drtivé většiny lidí mezi erotikou a sexualitou, pramení z nedostatku zkušenosti.

– Gregorian Bivolaru

Čistý Erós jako způsob bytí

Ale toto mé svědectví odhaluje pouze část celého obrazu. V Bivolaruových spisech se Božský atribut Čistého erótu neomezuje na intimní interakci. Je prezentován jako základní energie, která může být přítomna ve všech aspektech života.

Čistý erós je schopnost prožívat život naplno, s plným vědomím a vytříbeností. Je to schopnost skutečně vychutnat to, co prožíváme, místo toho, abychom tím jen bezmyšlenkovitě procházeli. Je to také impuls nabídnout druhému něco povznášejícího, vřelého a živého. V tomto smyslu se Čistý erós stává způsobem bytí.

Když se tento stav začíná probouzet, nemění se jen milování, milostné hry a vztahy. Mění se způsob, jakým vše vnímáme, jak se ke všemu vztahujeme, a jak prožíváme každý svůj okamžik – to vše se posouvá. Prožitek se stává živějším. Přítomnost se stává stabilnější. Je přítomna větší hloubka a větší kontinuita.

Může to objasnit jednoduchý příklad: Dva lidé mohou sdílet stejný okamžik – jídlo, rozhovor, procházku. Jeden z nich je rozptýlený a myslí na něco jiného. Druhý je plně přítomný – pozorný, vnímavý, přítomný. Rozdíl není v situaci, ale ve stavu bytí. Ve druhém případě je již přítomna určitá forma Čistého erótu.

Stejným způsobem se Čistý erós může projevovat v tom, jak nasloucháme, jak se na někoho díváme, jak věnujeme pozornost a jak zůstáváme přítomní. Není omezen na konkrétní čin. Je to vlastnost vědomí. Skutečnost, že mnoho mystických zážitků v celé historii spirituality bylo popsáno hluboce erotickými termíny, ukazuje, že Čistý erós není omezen na milování, ale může se projevit i ve stavech vnitřního spojení a přímého vztahu s Bohem.

To je často přehlíženo. Učení tantrajógy neredukuje život na sexualitu. Je o rozšiřování zkušenosti skrze vědomé probuzení Čistého erótu.

Perspektiva s kořeny – a nezbytné objasnění

Podobné pojetí erotické energie přitom existovalo už dříve. V Platónově Symposiu je Erós popsán jako pohyb, který může povznést člověka od fyzické přitažlivosti k vyšším formám krásy a porozumění. V určitých proudech indické tantrické jógy je sexuální energie zušlechťována a sublimována, což umožňuje probuzení Čistého erótu coby vyššího stavu. Myšlenka, že Čistý erós může být více než jen sexualita, tedy není nová.

Co je v Bivolaruově učení nové anebo specifičtější, je jasnost, s jakou je k tomuto procesu přistupováno. Důraz na kontinenci, na akumulaci energie, na transfiguraci, na spojení Čistého erótu s láskou a na zušlechtění zkušenosti. To přitom nejsou jen nějaké abstraktní ideje, ale něco, co lze ověřit v praxi. Například tvrzení, že intimita může trvat hodiny bez vyvrcholení, přičemž se prohlubuje její intenzita a uvědomění, není prezentováno jako teorie. Je to něco, k čemu jsou praktikující vyzváni, aby to prozkoumali vlastní zkušeností.

Zde se učení stává konkrétním. A také zde je nejčastěji špatně chápáno. Z vnějšího pohledu se tyto myšlenky snadno interpretují skrze známé předpoklady. Vše se redukuje na sexualitu. Pojmy se zplošťují. Rozdíl mezi instinktivní sexualitou a vědomě probuzeným Čistým erótem mizí. To je právě to, co často vidíme v podcastech a dokumentárních filmech. Jsou v nich prezentovány určité prvky, ale rámec, který jim dává smysl, je vynechán. Zůstává zjednodušený obraz, který neodráží to, co se ve skutečnosti ve školách jógy federace Atman učí.

Každá kritika by se měla vztahovat k něčemu, co je skutečně (např. v učení nějaké školy) zastoupeno. Ale aby člověk viděl, co je skutečně v nějakém učení zastoupeno, musí začít jednoduchým rozlišením: sexualita není erós. To, co se zde učí, není kultivace sexuality, ale probuzení Čistého erótu – jako energie, jako prožívaného stavu a jako způsobu žití.

Pokud je nějaké duchovní hnutí široce kritizováno, proč v něm lidé zůstávají celé roky – někdy i desetiletí?

Patnáct let se Kieran Dowling hluboce zapojoval do jedné z nejkontroverznějších evropských jógových škol – a přitom vedl normální život v moderním světě. Za hranicemi jógových pozic a kultury studia jógy narazil na systém, který zasahoval do všech aspektů jeho života: do disciplíny, vztahů, sexuality, práce i samotného hledání vědomí.

TARA: Inside Out není ani obhajobou, ani odhalením. Je to popis tantra-jógových praktik z pohledu zasvěceného, které jsou často nepochopeny, zjednodušovány nebo rovnou odmítány, a to spíše skrze prožitou zkušenost než pouze skrze teorii.

Kniha obsahuje:

• Očistné praktiky a karma jógu tak, jak se skutečně uplatňují
• Transformaci sexuality v to, co se nazývá Erós
• Roli polarity ve vztazích a duchovním rozvoji
• Systém, který přesahuje praxi a zasahuje do každodenního života

Od života v komunitě a hatha jógy až po transformaci sexu v Erós a dynamiku polarit – tato kniha zkoumá, co se stane, když se tantra a jóga berou vážně nejen na podložce, ale i v životě. Žádná oblast nezůstává nedotčena.

Je to cesta do světa, o kterém mnozí slyšeli, do kterého jen málokdo vstoupil, a ještě méně lidí v něm zůstalo dost dlouho na to, aby ho pochopili.

TARA: Inside Out nabízí vzácný pohled zasvěceného člověka na cestu, která je stejně tajemná jako náročná. Nesnaží se přesvědčovat, ale ukázat co se ve škole jógy Tara skutečně učí, co se skutečně praktikuje a co to může s člověkem v průběhu času udělat.

Tuto novou knihu popisující autentické zkušenosti praktikanta jógy systému, který se učí v mezinárodní federaci jógy a meditace Atman, lze objednat zde.

Sahaj Porslund, student jógy z federace Atman, a Marie Štěrbová, spisovatelka a novinářka, jež působila v Českém rozhlase, zkoumají, jak mediální pokrytí formuje vnímání veřejnosti, a to na příkladu případu Gregoriana Bivolaru, rumunského učitele jógy, který byl v roce 2023 zatčen ve Francii a v současné době čeká na soud.

V průběhu necelé hodiny rozebírají mechanismy moderní žurnalistiky, od jemných technik rámování až po dopad opakování a emocionálního vyprávění.

Nejde přitom jen o jeden případ, jde obecně o to, jak média vytvářejí a posilují určité narativy, které jsou někdy nekriticky přijímány veřejností.

(video, k dispozici automatické titulky přeložené do češtiny – ikonka Nastavení vpravo nahoře – Titulky – Automatický překlad – Čeština).

(video, k dispozici automatické titulky přeložené do češtiny – ikonka Nastavení vpravo nahoře – Titulky – Automatický překlad – Čeština).

Tuto stránku jsme vytvořili, protože se cítíme být hluboce obohaceni znalostmi, praxí a duchovním společenstvím, které jsou pilíři školy jógy, kterou máme tak rádi. Je to náš způsob, jak alespoň něco této škole vrátit.

V mnoha nezávislých členských školách federace Atman je zapsáno více než 40 000 studentů jógy. Tito lidé pocházejí ze všech společenských vrstev, národností, kultur, vyznání, ras, věku a mají různou úroveň zapojení a zkušeností v těchto školách, od úplných začátečníků v prvních ročnících až po studenty, kteří aktivně praktikují nabízenou metodiku již více než 30 let. Je náročné obsáhnout všechny zkušenosti, transformace a perspektivy zastoupené v natolik různorodé skupině, ale rádi bychom veřejnosti ukázali, kolik dobrého mezi všemi těmito lidmi je.

Svědectví, která jsme shromáždili, mluví sama za sebe: příběhy o hlubokém štěstí, o skutečném přátelství, o vedení a inspiraci v různých životních situacích, o systematických metodách k dosažení konkrétních praktických výsledků například na poli koncentrace, vnitřní disciplíny, meditace, emoční inteligence, fyzického zdraví, vztahů v páru a v mnoha dalších oblastech. Chceme tímto světu ukázat úžasnou praktickou hodnotu systému, který se zabývá celistvou lidskou zkušeností.

Když jako studenti někdy říkáme „naše škola“, nemyslíme tím samostatnou školu jógy, v níž navštěvujeme kurz jógy, ale celý tento proud, živý „organismus“, jehož se cítíme být součástí. Pro lidi, kteří nejsou se žádnou z těchto škol v kontaktu může být obtížné toto pochopit. Ačkoliv jsou tyto školy od sebe oddělené a ve všech praktických záležitostech zcela nezávislé (organizace, finance, legislativa atd.), přesto nás – praktikující – spojují stejné duchovní praktiky, hodnoty a ideály. Mezi všemi studenty proto panuje všeobecný pocit sounáležitosti, i když se nikdy nepotkali nebo pocházejí z úplně opačných konců planety.

Je přirozené, že jak ve větších organizacích, tak v lidských vztazích, občas propuká kritika. Mezi mnoha lidmi, kteří se s radostí účastní kurzů a aktivit těchto škol, se občas najde i pár těch, kteří se jízlivě a neopodstatněně obrátí proti některé ze škol nebo konkrétním učitelům. Tyto kritické hlasy pak bývají nepřiměřeně aktivní a „hlasité“ ve sdílení svých názorů a dostává se jim velké pozornosti v médiích, zatímco naprostá většina studentů jógy zůstává dlouhodobě spokojená a více se starají o svoji vlastní transformaci, než aby se nechávali zatáhnout do nesmyslných či kontroverzních debat.

Díky této iniciativě se však někteří z nich (a postupně jich bude přibývat) rozhodli promluvit nahlas a podělit se o své zkušenosti, aby přinesli k tématu kontroverze federace Atman větší jasnost a autentický pohled.

Natočená i psaná svědectví jsou (v angličtině) k dispozici na stránce „Inside Atman“.

„Zůstáváš-li neutrální v situacích bezpráví, vybral sis stranu utlačovatele.“ – Desmond Tutu

Přesvědčený, že by se mu nedostalo spravedlivého procesu v Rumunsku, kde se úřady dopouštějí bezpočtu bezpráví, aby za každou cenu dostali Gregoriana Bivolaru za mříže, uprchl z Rumunska a uchýlil se do Švédska, kde 22. března 2005 požádal o politický azyl. Při druhém slyšení u imigračního úřadu v Malmö ohledně své žádosti o politický azyl, byl Gregorian Bivolaru 4. dubna 2005 zadržen švédskou policií. Podle švédských právních předpisů je žadatel o azyl pod švédskou policejní ochranou a nemůže být vydán bez přezkoumání a rozhodnutí svého případu švédským soudem. Protože byly na jeho jméno vydány dva mezinárodní zatykače, souhlasil Gregorian Bivolaru dobrovolně s tím, že zůstane v policejní vazbě dokud nebude jeho případ ve Švédsku ukončen a rozhodnut.

11. dubna 2005 požádalo rumunské ministerstvo spravedlnosti Švédsko o vydání Gregoriana Bivolaru k soudnímu řízení pro obvinění ze sexuálního styku s nezletilými osobami, k němuž mělo docházet v období od roku 2002 do března 2004. Žádost se opírala o zatykač vydaný Obvodním soudem 5. okrsku dne 31. května 2004. Zatykač stál na výpovědi vynucené nátlakem 18. března 2004. Protože se státní zástupci obávali, že nebude vykonstruovanému obvinění vyhověno, předložilo rumunské ministerstvo spravedlnosti druhou žádost o vydání Gregoriana Bivolaru dne 26. dubna 2005 pro nové křivé obvinění z obchodu s lidmi. Toto konkrétní obvinění vydávalo nesmyslně starobylý systém karmajógy za obchod s lidmi. Je pozoruhodné, že poprvé v historii rumunského soudnictví byl trestný čin obchodování s lidmi vztažen na něco jiného než prostituci.

Druhá žádost o vydání se týkala zatykače na jméno Gregoriana Bivolaru, který vydal bukurešťský soud, oddělení 1, trestní věci, 15. dubna 2005. Tento druhý politicky vykonstruovaný spis byl narychlo poskládán prokurátory, na jejichž špinavé hry jsem nepřistoupila, protože jsem při každé příležitosti trvala na pravdě o vynuceném přiznání, které jsem byla donucena podepsat 18. března 2004 a které bylo jediným tzv. důkazem, který se jim podařilo proti Gregorianu Bivolaruovi získat, a to i přes obrovské a nesmírně nákladné úsilí, které rumunské orgány vynaložily. Dalším obrovským bezprávím bylo, že 7. května 2005 vydaly rumunské úřady příkaz k zabavení 70 nemovitostí patřících jogínům: domů, bytů, ateliérů, skladů, domů rodičů a sídel nadací. Prokuratura se odvolávala na potřebu pokrýt škody, které požadovalo sedm falešných svědků v případu obchodování s lidmi, kteří požadovali odškodné ve výši 8 milionů eur. Nemovitosti ani nebyly oceněny v souladu se zákonem.

Švédský Nejvyšší soud důkladně prozkoumal spis Gregoriana Bivolaru, vyžádal si posudek od znalce Karla Eryka Nylunda a také mou výpověď. 21. října 2005 rozhodl o propuštění Gregoriana Bivolaru a 22. října 2005 zamítl rumunskou žádost o jeho vydání. Dne 31. prosince 2005 byl Gregorianu Bivolaruovi udělen ve Švédsku azyl.

Soudní řízení ve Švédsku, v němž jsem byla rovněž požádána o výpověď, se konalo ve dnech 11. a 12. října 2005. Od osudného dne 18. března 2004 uplynul sotva rok a půl. Můj veřejný život byl v troskách. Rozhodla jsem se žít v tom období velmi soukromým způsobem a celé týdny zůstávala doma. Stovky zpravodajských relací, které ukazovaly mé fotografie, doprovázené pokořujícími komentáři, mi vystavěly ještě strašnější žalář – žalář veřejného mínění rumunské společnosti, která mě zatratila.

Ocitla jsem se „v exilu“ ve Švédsku, kde se mi poprvé dostalo skutečné spravedlnosti. Švédský Nejvyšší soud byl jediná instituce, která se ke mně do té doby zachovala spravedlivě, objektivně a příkladně. Poprvé od začátku celé frašky byl někdo ochoten věnovat pozornost faktům s rozvahou a nestranně. Pravda proto brzy vyšla najevo a švédský Nejvyšší soud snadno rozcupoval machinace a manipulace rumunských prokurátorů. Gregorian Bivolaru byl propuštěn a žádost o vydání zamítnuta. Rozhodnutí bylo konečné a neodvolatelné a rumunský stát jej nemohl napadnout.

Soudní proces ve Švédsku probíhal dva dny za přísných bezpečnostních opatření. Vstup do soudní síně byl umožněn až poté, co prošli všichni zúčastnění přísnými bezpečnostními kontrolami. Do soudní síně 159 byl zakázán vstup s elektronickými zařízeními a galerie pro veřejnost byla od soudců a učitele jógy oddělena neprůstřelnou zástěnou. Gregorian Bivolaru byl dotázán, zda souhlasí, aby bylo slyšení přístupné veřejnosti, a on souhlasil, nicméně žádal, aby z něj nebylo novinářům dovoleno pořizovat záznamy.

V první části soudního líčení mu byla sdělena obvinění, na nichž byla založena žádost o jeho vydání, kterou podaly rumunské úřady švédským orgánům. Gregorian Bivolaru reagoval důkladně na všechna obvinění, která proti němu byla vznesena, a demonstroval, že jsou do jednoho zinscenovaná na politickou objednávku bývalého premiéra Adriana Năstase. O údajném vztahu se mnou se dal Gregorian Bivolaru slyšet, že je to pustý výmysl těch, kdo mu chtějí uškodit.

Švédský soud se také dozvěděl o výhrůžkách, které v průběhu let několikrát obdržel a kterými byl varován, že pokud školu jógy nezavře, bude za to trpět. Vyprávěl, jak po sérii výhrůžek v roce 1994, kdy mu bylo řečeno, že pokud školu jógy nezavře, bude zničen on i škola, došlo v únoru 1995 ke žhářskému útoku na jeho byt a spuštěna proti němu mohutná mediální kampaň. On sám i celá škola jógy byli v tisku soustavně bezohledně napadáni. Hovořil o svém působení v roli šéfredaktora publikace Jóga Magazín, o tom, že je samouk, a o tom, že byl dvěma diplomy, jedním z Francie a druhým z Indie, uznán za učitele jógy.

Po vyslechnutí Gregoriana Bivolaru přišla řada na Karla Erika Nylunda, švédského odborníka na kulty a sekty. Specializuje se na studium sekt, zejména těch s manipulativními sklony, a vydal na toto téma již dvě knihy. Své svědectví zahájil představením základních pojmů z oblasti jógy. Na základě paralel mezi koncepty jógy a jinými tradicemi ukázal, že pojmy vyučované v kurzech jógy školy MISA mají původ výhradně ve původních duchovních liniích a jsou přiměřeně uzpůsobeny západnímu chápání, čímž se originálním způsobem včleňují do světové spirituality.

Ve své prezentaci hovořil také o reinkarnaci, pojmech átman a brahman, karmajóze atd. Karl Erik Nylund jasně řekl, že MISA není manipulativní sekta, protože lidé nejsou nijak nuceni cokoli dělat nebo nedělat. Podle Karla Erika Nylunda je MISA organizace s výrazným společenským přínosem. „Gregoriana Bivolaru jsem osobně poznal ve věznici v Malmö a mohu říci, že jsem v životě nepotkal čestnějšího a pokornějšího člověka, než je on,“ řekl švédský kněz soudcům.

Druhý den procesu začal mou výpovědí. Od začátku jsem uváděla, že jsem s Gregorianem Bivolarem nikdy neměla sexuální styk, že vše byla léčka prokurátorů, a přestože jsem mnohokrát chtěla odhalit bezpráví, které jsem utrpěla ze strany rumunských úřadů, které mě strašlivě týraly, nebyl nikdo ochoten vzít mé svědectví v úvahu. Má svoboda vyjádření byla pošlapána. Popsala jsem násilí a hrubost, s níž se mnou úřady ďábelsky nakládaly. To přimělo švédské soudce vyžádat si podrobnosti. Skutečnost, že při domovní prohlídce vtrhly zásahové jednotky dovnitř, aniž by se kdokoli z jejich členů legitimoval, a chovali se jako při ozbrojené loupeži, byla pro švédský soud téměř nepředstavitelná.

Součástí mé výpovědi byla i skutečnost, že mým učitelem jógy, který vede cvičení na kurzu jógy, který navštěvuji, je Claudiu Trandafir, a nikoli Gregorian Bivolaru, jak mě orgány 18. března 2004 donutily uvést v osudné výpovědi, kterou ze mě inkvizičními prostředky vymohly. Na závěr výslechů jsem byla dotázána, zda se neobávám, že se po návratu do Rumunska dočkám dalších problémů. Na to jsem jim odvážně odpověděla: „Přišla jsem sem vypovídat pravdivě. Budoucnost patří pravdě.„

Po mém slyšení proběhla výpověď prokurátorky, která navrhla vydání Gregoriana Bivolaru, ačkoli si zjevně uvědomovala a přímo přiznala, že v Rumunsku probíhá proti Gregorianu Bivolaru štvavá mediální kampaň, a obvinění vznášená proti němu jsou neopodstatněná.

Poté vystoupil podruhé Gregorian Bivolaru. Zopakoval, že je nevinný a že se stal obětí ohavné léčky. „Je mi jasné, že výhrůžky, které jsem v průběhu let dostával, se naplnily a nyní se nacházíme v závěrečné fázi jejich realizace. To znamená, že se usiluje o zničení mé i školy jógy“, uzavřel. Ve své výpovědi uvedl, že likvidace školy jógy je další na seznamu cílů těch, kdo ji chtějí zničit. Jako podpůrný argument jeho tvrzení sloužila skutečnost, že bylo nařízeno zabavit veškerý majetek školy jógy MISA a dokonce i domy v soukromém vlastnictví některých jejích cvičenců.

Pokud budu vydán, budou moci rumunské orgány tvrdit, že mě švédské úřady také shledaly vinným, a zatknou proto i ostatní nevinné obviněné,“ vysvětlil. Zamítnutí žádosti o vydání dá všem neprávem obviněným jogínům příležitost dokázat svou nevinu.

Gregorian Bivolaru nakonec uznal, že pokorně přijme jakékoli rozhodnutí švédského Nejvyššího soudu, protože vše pochází od Boha. Obhájce Niclas Larsson, kterému byl případ standardně přidělen, ve své závěrečné řeči vysvětlil, proč je žádost rumunských úřadů o vydání nedůvodná: Z výslechu svědků vyplynulo, že obvinění proti Gregorianu Bivolarovi nejsou jasná ani průkazná. Ze spisu vyplývá, že mentor MISA je v Rumunsku diskriminovanou osobou, a nemá proto ve své zemi šanci na spravedlivý proces.

Závěrem požádal advokát o okamžité propuštění Gregoriana Bivolarua až do doby, než bude rozhodnuto o jeho vydání do Rumunska. 21. října byl tedy Gregorian Bivolaru bezpodmínečně propuštěn a o den později oznámil švédský nejvyšší soud, že žádosti o jeho vydání podané rumunskými orgány byly zamítnuty.

Po mém vyslechnutí dospěli soudci švédského nejvyššího soudu k závěru: „Mădălina Dumitru působila důvěryhodným dojmem a informace, které poskytla ohledně okolností svého zatčení a výslechu dne 18. března 2004, jsou podpořeny spolehlivými důkazy dalších vyšetřování“.

Ve způsobu, jakým se mnou jednali představitelé justičního systému ve Švédsku a v Rumunsku, je propastný rozdíl. Skutečnost, že tam se mnou bylo zacházeno spravedlivě a že tam panoval skutečný zájem o pravdu, obrovsky kontrastuje s tím, jak se musím v Rumunsku bránit bezpráví ze strany úřadů a jsem nedobrovolně zatahována do absurdního procesu, v němž není ani stopy po spravedlnosti a kde naprosto schází jakýkoli skutečný zájem dobrat se pravdy. Pokud jde o mě, jsou rumunské orgány vinny nelidským a ponižujícím zacházením.

Mé právo na soukromí, právo na svobodu, právo na osobní bezpečnost a právo na spravedlivý proces byly nejhrubším způsobem pošlapány, ačkoli je to vše zakotveno a chráněno Evropskou úmluvou o lidských právech (EÚLP). Ani nyní, téměř po dvou desetiletích, nebyla podniknuta žádná právní opatření, jimiž by se stát zhostil své neodkladné povinnosti chránit mě před bezprávím a brutalitou, kterým jsem byla vystavena. Hluboce poškozenou stranou jsem jedině ze strany státních orgánů, které mě po léta otřesně týraly: státních zástupců, policistů a soudců. V žádném případě jsem nebyla poškozena kýmkoli ze školy jógy MISA nebo Gregorianem Bivolaru.

Kdyby v Rumunsku existovala spravedlnost a nestrannost, musel by být můj případ vzat v úvahu a být zahájeno vyšetřování všech, kdo se na mně dopustili těchto závažných bezpráví. V říjnu 2005 měly švédské úřady „oči k vidění a uši k slyšení“ a dospěly proto k závěru, že žádné z obvinění, kvůli nimž byly na Gregoriana Bivolaru vydány dva zatykače, není opodstatněné.

Švédské orgány si uvědomily, že zde došlo k flagrantnímu bezpráví, a dospěly k závěru, že obvinění vznesená rumunskými orgány proti Gregorianu Bivolaruovi jsou zcela falešná a nepodložená. Vyšetřující prokurátor to vyloženě s údivem uznal. Těžko se mu však věřilo, že by justice země, která byla v té době kandidátem na členství v EU, tváří v tvář těmto zjevným skutečnostem nerozhodla spravedlivě a Gregoriana Bivolarua neprodleně nepropustila a naopak žádá o jeho vydání. Gregorian Bivolaru byl také vyslechnut a vylíčil soudu dlouhou řadu hrubého bezpráví, kterému byl vystaven. Dal najevo, že naprosto nevěří, že by v Rumunsku, kde ho může čekat jedině nepřiměřený trest a ohrožení života, proběhl spravedlivý proces. Pro orgány švédského Nejvyššího soudu je situace z právního hlediska jasná, sám státní zástupce uznal nevinu Gregoriana Bivolarua.

V návaznosti na rozhodnutí švédského Nejvyššího soudu požádala rumunská ministryně spravedlnosti Monica Macoveiová v prosinci 2005 Nejvyšší radu soudců a státní zastupitelství Nejvyššího kasačního a justičního soudu, aby provedli vyšetřování za účelem ověření dodržení procesních postupů v případu Gregoriana Bivolaru. Dne 10. ledna 2006 se Călin Popescu-Tăriceanu, předseda rumunské vlády v letech 2004-2008, ve veřejném prohlášení vyjádřil ke švédskému soudnímu systému: „Když Gregorian Bivolaru dostane ve Švédsku politický azyl, protože v Rumunsku nejsou respektovány základní svobody jednotlivce, je to největší důkaz, že spravedlnost v naší zemi nefunguje.“

22. února 2006 byla na valném shromáždění Nejvyšší rady soudnictví (CSM) schválena zpráva inspektora o případu Gregoriana Bivolaru. Majíc nesmírně daleko k pravdivosti a objasnění dotčených skutečností, je tato zpráva políčkem zdravému rozumu. Stručně řečeno, obviňuje jogíny z toho, že sami zinscenovali bezpráví, o kterém tvrdí, že jsou jeho obětmi. Členové CSM tvrdí, že pokořující záběry násilných razií proti jogínům z března 2004, které masmédia do úmoru vysílala, neposkytlo novinářům státní zastupitelství, ale sami jogíni, kteří razie sami na sebe zinscenovali. Závěr zprávy CSM: „Nikdo ze státního zastupitelství u odvolacího soudu se ničím neprovinil“. Zpráva CMS nepochopitelně ospravedlňuje brutalitu a násilí domovních prohlídek provedených v březnu 2004 300 vyšetřovateli a policisty, jakýmisi „obavami“, které měli. To znamená, že členové zásahových jednotek a vyšetřovatelé, kterých bylo průměrně 20 na jeden prohledávaný dům, tedy čtyřikrát více než obyvatelů, a policisté vycvičení na boj s ozbrojenými gangy si počínali demonstrativně násilně proto… že měli strach z možné násilné odvety. Obávali se prý právem, ačkoli žádné předchozí situace jejich obavy neopravňovaly. Není třeba, aby důvodnost těchto obav jakkoli dokazovali.

Naproti tomu lidé, kteří byli ohrožováni zbraněmi, biti, na které pršely vulgární nadávky a s nimiž bylo zacházeno jako s nebezpečnými zločinci jen proto, že se jich vyšetřovatelé „báli“, nemohou vznášet obvinění za teror, jemuž byli vystaveni. Jsou desítky výpovědí obětí domovních prohlídek z 18. března 2004. Zpráva CSM se také zmiňuje o 13 příkazech k domovním prohlídkám, které vydal soudce, a o jedné prohlídce vozidla: „Bylo zjištěno, že prohlídky byly provedeny zákonně na základě povolení vydaných soudcem“. Ve skutečnosti ale bylo provedeno prohlídek celkem 16. Například se od začátku vědělo, že k prohlídce na adrese Sergent Turturică č. 103 (která není na seznamu ve zprávě CSM) žádný příkaz neexistuje. V Rumunsku tedy mohou vyšetřovatelé vstoupit do kterékoli budovy v okolí budovy, pro kterou mají příkaz k prohlídce. Jak široká tato oblast může být není známo a je jen věcí vyšetřovatele, aby určil, kolik domů chce bez soudního příkazu prohledat. V Rumunsku mohou vyšetřovatelé zastavit osoby procházející před prohledávaným objektem, násilím je odvést do dotčených prostor a sebrat jim peníze, šperky, doklady, telefony nebo jiné osobní věci, které mají u sebe.

V Rumunsku mají vyšetřovatelé právo bez soudního příkazu zabavit peníze, šperky, dokumenty, CD, knihy, telefony a další osobní věci, jako je oblečení, ponožky, vysavače atd. a nevrátit je. Ve zprávě CSM se uvádí toto: „Pokud jde o věci a cennosti zabavené při prohlídkách, pokud bylo zjištěno, že zabavené věci nesouvisí s případem, byly v důsledku vyhovění stížnostem vráceny poškozeným.“ Podívejme se, co bylo z tun osobního majetku zabaveného vyšetřovateli skutečně vráceno. Teprve po roce se začaly vracet účetní záznamy, dokumenty, časopisy a další materiály. Od té doby byl do dnešního dne vrácen jen nepatrný zlomek zabaveného majetku. Peníze, šperky, mobilní telefony, některé domácí spotřebiče a další tehdy zabavené osobní věci nejsou nikde zaznamenány. Většina z tun zabavených knih a tištěných kurzů jógy je stále na státním zastupitelství. Pokud jde o počítače, ačkoli zákon jasně stanoví maximální lhůtu pro jejich zadržení, nebyla tato zákonná ustanovení dodržena.

Žádost ministra spravedlnosti o kontrolu dodržování procesních práv Gregoriana Bivolaru je vykládána jako zásah do výkonu spravedlnosti. Zde je vyjádření Monicy Macoveiové z té doby: „Podle mého názoru nezjistila bohužel inspekce CSM v tomto případě pravdu. Obsahuje jen desítky stran závěrů, že vůbec nikdo ničím nepochybil – ani soudci, ani prokurátoři, ani kdokoli z justice„.

1. část:

2. část:

3. část:

4. část:

5. část:

6. část:

7. část: