Obsah série:
Četla jsem v novinách o raziích francouzské policie z 28. listopadu 2023. Je těžké popsat ten pocit – číst o něčem, co jste prožili, a v jediné větě nepoznat pravdu. Já jsem tam byla. Lidé, kteří o tom psali, tam nebyli. Nejprve mi ublížili ti, kdo mě zatkli. Potom ti, kdo o tom informovali. Všimla jsem si stejného vzorce jako v roce 2004 v Rumunsku, když úřady provedly razie v ášramech MISA. Stejné senzační titulky. Stejná překroucená sdělení vytržená z kontextu.
2004. Stejný vzorec
V létě 2004 jsem byla novinářkou. Byl to rok největšího mediálního skandálu proti MISA v Rumunsku. V srpnu 2004 jsem jela na jógový tábor v Costinesti. V té době jsem kurz ještě nenavštěvovala. Uprostřed všeho toho skandálu jsem nechávala oči dokořán. Co jsem tam zažila, se vůbec nepodobalo ničemu, co jsem se dočetla v novinách. Od následujícího podzimu jsem se zapsala do kurzů jógy. Nyní jsem ve 22. ročníku.
O dvacet let později má jiná země stejné šokující titulky. Desítky tisíc lidí praktikují jógu ve školách přidružených k federaci Atman, v zemích po celém světě. Lidé s povoláním, rodinami, normálním životem, kteří si tuto praxi vědomě zvolili. Nikdo se jich na nic neptal. Tisk si nikdy neklade zřejmou otázku: pokud je to, co se popisuje, pravda, jak to, že tolik lidí zůstává rok co rok z vlastní svobodné vůle?
Předsudky
Během mého zatčení na konci listopadu 2023 jsem si něčeho všimla. Policisté si mezi sebou špitali, že jsme „nějací divní“, protože jsme nereagovali násilně, nekřičeli jsme, nevyhrožovali jsme. Byli překvapeni. To neodpovídalo obrazu, který si o nás vytvořili ještě předtím, než nás zatkli. Takhle fungují předsudky. A cenu těchto předsudků, které mají lidé s rozhodovací pravomocí, jsem pocítila v poutech. Prožil jsem to v cele. Viděl jsem to v očích policistů, kteří byli přesvědčeni, že vědí, kdo jsem, ještě než se mnou prohodili jediné slovo.
Stejně tak o nás rok co rok píší novináři, aniž by se s námi kdy setkali. Absence úhlu pohledu se stává technikou sama o sobě: pokud neodpovídáte, jste vinni, pokud odpovíte, jste v defenzivě. Z tohoto začarovaného kruhu není úniku.
Co se nedostane do titulků
Novinové titulky nemají prostor pro nuance. „Desítky zachráněných žen“ je dobrý titulek, který prodává noviny. Co se do něj ale nevejde, je skutečnost, že ani jedna z žen, které tam byly, nepodala stížnost. Že naše stížnosti, stížnosti desítek přítomných lidí, žen i mužů, byly později podány naopak proti policii.
Policie mě uhodila, držela mě v zimě s rukama spoutanými za zády, odvedla mě z postele v pyžamu, aniž by mi dovolila si cokoliv vzít s sebou. Byla jsem dva dny ve vazbě, hodiny vyslýchána, zbavena některých základních svobod. Pak mě v noci vyhodili na ulici, bez peněz, bez telefonu, bez místa, kam jít.
V novinových titulcích se neobjevuje, že jsem trpěla žízní, zimou a hladem. Že jsem neměla přístup k lékaři ani k právníkovi.
Než přijmete nějaký příběh jako absolutní pravdu, zeptejte se sami sebe, zda jste vyslechli všechny hlasy, nejen ty, které potvrzují to, čemu jste již věřili.
Zima, hlad, strach
Alespoň později jsem měla štěstí. Čekala jsem jen několik hodin, než mě vyzvedl můj známý. Do dvou dnů jsem se vrátila do Rumunska. Ale existuje mnoho dalších příběhů, jako je ten můj, o kterých nevíte. Dívka, která byla zatčena se mnou, byla také vyhozena na ulici bez ničeho, ale až po čtyřech dnech ve vazbě, ne po dvou. Nevěděla, kam jít. Bloudila bezcílně ulicemi, dokud nenašla nemocnici. Tam se přes noc zamkla na toaletě. Následujícího rána se vrátila před policejní stanici a čekala.
Už jsme neměli telefony. Nevěděli jsme, kdo byl propuštěn a kdo ne. V těch dnech jsme se snažili najít jeden druhého přes známé, rodinu, přátele. Někdo přišel s nápadem obejít policejní stanice, o kterých jsme věděli, že tam někteří z nás byli zadrženi. Tak byla nalezena tato dívka, která spala na toaletě v nemocnici – pátý den po policejních raziích. Sama, zmrzlá, hladová a vyděšená.
Toto je poslední článek ze třídílné série věnované událostem z 28. listopadu 2023. Skutečný příběh, který v tisku nenajdete.