Obsah série:
28. listopadu 2023 v 6 hodin ráno jsem byla jednou z mála lidí v domě, kteří byli vzhůru. Jedla jsem zrovna hrušku. Většina lidí spala, když dorazila policie. Má hruška zůstala na skříňce, napůl snědená. O tři a půl měsíce později, poté, co bylo zrušeno zabavení domu, se tam vrátila kamarádka sbalit moje věci a poslat mi je. Když otevřela dveře pokoje, hruška tam stále byla. Shnilá. Pokrytá mouchami.
Krutá realita
V době, kdy mi nasadili pouta, jsem byla vzhůru téměř 20 hodin. Měla jsem ráda noční klid, kdy jsem se mohla nerušeně věnovat praxi jógy. Když vše začalo, kolem 6. hodiny ráno, jsem se konečně chystala ulehnout. Tehdy jsem ještě nevěděla, že spánek se mi stane i v dalších letech tak nedostupným.
Byla jsem zbitá, spoutaná a držena v zimě v pyžamu. Přečetli mi obvinění, která zněla jako něco vytrženého z Kafky. Viděla jsem, jak mi před očima probleskuje celý život. Byla jsem přítomná, vnímala jsem vše, co se dělo, přemýšlela jsem. Třásla jsem se, ale zároveň jsem se cítila jako v pasti a nějak jsem nedokázala uvěřit, že to, co se děje, je skutečné. Byl to noční můra, která neměla konce.
Byla jsem v poutech, pak v chladné cele. Nejdřív sama, pak s dalšími třemi ženami. Znala jsem je všechny, což mi pomáhalo, ale zároveň vlastně ne. Nebyla jsem sama, ale v jejich očích jsem viděla stejný strach. Následovalo mnoho hodin výslechu. Pak jsem ocitla zase na cele. Téměř násilím jsem do sebe dostala jídlo, které bylo napůl zmrzlé a napůl horké.
Ulehly jsme ke spánku. Věděla jsem, že musím spát. Pomalu se vše ztišilo, přestaly bouchat dveře, utichly kroky na chodbě. Dívka vedle mě začala tiše chrápat. V tom tichu jsem konečně pochopila, co se děje. Tohle bylo SKUTEČNÉ! Byla jsem ve vězení a ti, kdo zneužívají moc, si mohou dovolit, co chtějí.
Věděla jsem to, protože jsem to už viděla, v Rumunsku, v roce 2004. Začala jsem si myslet, že tu možná zůstanu dlouho. Možná tu zůstanu napořád. Chtělo se mi plakat, ale řekla jsem si: Neplač. Teď ne. Když začneš, nebudeš moct přestat.
Už měli závěr
Druhý den mého zadržení mi odebrali otisky prstů a vzorky DNA. Nebylo to vůbec jako ve filmech. Byla to malá místnost, dva policisté, rutinní postupy. Když jsem vešla, jeden z nich druhému řekl: „Hele, opatrně, je to novinářka, dávej si pozor na to, co říkáš.“ Řekla jsem to vyšetřovatelům o sobě hned první den výslechu. Překvapilo mě, že to věděli.
Každý den měl svůj vlastní výslech. Výslechy se natáčely. Měla jsem překladatelku. Policistka, ta samá, která mě udeřila do ramene, četla otázky z formuláře a zapisovala moje odpovědi. Druhý policista stál v mém zorném poli a na všechno, co jsem řekla, se zašklebil. Ptali se mě, jestli jsem měla sex za peníze. Jestli mě nutili dělat ponižující věci. Jestli se mi stalo něco, za co bych se styděla.
Odpovídala jsem pravdivě – že jsem 20 let cvičila jógu, že jsem novinářka a že jsem tam byla z vlastní vůle. Jejich reakcí byl téměř smích. Jako by to, co jsem říkala, byla zjevná lež.
I když se zdálo, že jsou informovaní, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ptali se mě, jestli vím, že Bivolaru byl v Rumunsku odsouzen za zneužívání nezletilých. Řekla jsem jim, že to vůbec není pravda a že ten soudní případ v Rumunsku znám velmi dobře. Bylo mi jasné, že nehledají pravdu. Snažili se vytvořit příběh, který by ospravedlnil jejich brutální jednání. Už měli hotový závěr.
Tvá vůle již neexistuje
Mé výslechy však byly řekněme snazší. Jedna z dívek v mé cele byla vyslýchána 10 hodin. Když se vrátila, byla k nepoznání. Pohybovala se pomalu, mluvila s obtížemi a její oči vypadaly prázdně. Řekla nám, že při rozhovoru s policisty usínala na židli a oni se na ni vždy rozzlobili a křičeli na ni. Jejich výhrůžky byly kruté a velmi osobní. Odmítla totiž cokoliv podepsat.
Nikdy předtím jsem doopravdy nepochopila – bez ohledu na to, kolik jsem přečetla knih nebo viděla filmů – že takové zadržení znamená ztrátu kontroly nad těmi nejmenšími věcmi ve vašem životě.
Nemůžete jít na toaletu, když potřebujete.
Nemůžete se napít vody, když máte žízeň.
Nemůžete spát, když jste unavení, protože světla se nikdy nevypnou a hluk nikdy nepřestane.
Nevíte, kolik je hodin.
Nevíte, jaký je den.
Nevíte, co se děje venku, s vašimi přáteli, s lidmi, kteří vás milují.
Nevíte, co se s vámi stane zítra.
Vaše vůle už neexistuje.
Možná si to přečtete a řeknete: „Byly to jen dva dny…“ To je pravda. Jsou lidé, kteří stráví ve vazbě roky. Ale mně stačily dva dny, abych pochopila, co to znamená, když vás zbaví svobody.
Byla jsem naštvaná. Neprovedla jsem nic špatného. Ani nelegálního. Ani nemorálního. A přesto jsem byla ve vazbě.
Můj spánek se vrátil do normálu až po více než roce. Usínala jsem pokaždé až po šesté ráno. Probudil mě jakýkoli hluk. Zdálo se mi o cele, o tom umělém světle, o bouchání dveří, o policii, o výsleších.
Kdykoliv jsem na ulici uviděla policistu, ztuhnula jsem. Sirény mě paralyzovaly. Silná světla – dokonce i vánoční ozdoby, červené a modré jako policejní majáky – mi způsobovaly svírání žaludku.
Nemohl se mě nikdo dotknout, aniž bych sebou netrhla. Za 4 dny jsem zhubla 5 kilogramů. Začaly mi šedivět vlasy.
Toto je druhý článek ze třídílné série věnované událostem z 28. listopadu 2023. Skutečný příběh, který v tisku nenajdete.